Ano. Většina lidí vidí podstatu demokracii v tom, že se názory sdílejí, vyhodnocují a argumentují společně. Pokud má demokracie být „vládou lidu” nebo „vládou většiny”, tak je přece nejdůležitější snažit se domlouvat společně. Já s tím naprosto souhlasím a myslím si, že ti, co uznávají demokracii, tak asi souhlasí též. V tomto okamžiku bych mohl přestat psát a jen shrnout, že se všichni shodneme na důležitosti diskuse v naší zemi. Jenže otázka je, jestli všichni víme, co to ta diskuse je. A pokud ano, tak jestli víme, jak by měla probíhat.
Abych byl upřímný, tak jsem poslední dobou těžce zasažen atmosférou v České republice — myslím tím především v politické rovině. Ani ne tak kvůli plkům pana Ovčáčka, ani kvůli populismu Zemana nebo EET Andreje Babiše. Ze všeho nejvíc mi vadí neexistence diskuse. Ať už z iniciativy politiků ke společnosti nebo ve veřejném prostoru široké veřejnosti. Ano — je pravda, že internetové diskuse, televizní pořady nebo i veřejná setkání se konají, ale téměř vždy mají nulový efekt. Buď se zde sejdou lidé pro to, aby si společně svůj názor vychválili a utvrdili se, že mají pravdu, nebo naopak přijdou prosazovat svůj názor a přesvědčovat o něm druhé (v lepším případě), případně je urážet a nadávat jim (v horším případě). Tohle ve mne vzbuzuje dojem, že prostě nechápeme smysl diskuse a sdílení svých pohledů na danou věc. Lidé by si měli uvědomit, kdy má vlastně diskuse smysl.
Pokud mám v určité situaci natolik silný názor, že mi ho nic nemůže změnit, tak stačí vyjádřit své důvody a argumenty — a je naprosto zbytečné přinášet emoce a o něco se přít. V takové situaci mohu někomu pomoci s utvářením nového pohledu na problematiku, ale musím si uvědomit, že pro mne je tato diskuse zbytečná, jelikož „já mám jasno”. Takovýchto situací by ale mělo být poměrně dost málo a měly by se týkat základních pilířů našich životních hodnot a postojů.
Úplně jiná situace totiž nastává, kdy na určitou problematiku mám utvořený názor (a třeba i silný), ale jsem si vědom, že neznám všechny podrobnosti a celý kontext dané věci. V takové chvíli je diskuse nezbytná, ale je důležité k ní přistupovat správně. Je důležité si uvědomit, že do diskuse vstupuji ne proto, abych druhé poučil, ale dozvěděl se o pohledu toho druhého a případně byl připraven ten svůj přehodnotit! Mohu samozřejmě hájit svůj názor a argumentovat pro něj, ale pokud nejsem připraven přijmout novou informaci nebo pro mě nový poznatek, tak je veškerá konverzace k ničemu.
Pro příklad mohu uvést dnešní situaci kolem našeho prezidenta. Po aférách s dispečery, se státním vyznamenáními a dalajlámou se zase vyostřilo napětí mezi příznivci Miloše Zemana a jeho odpůrci. Pro oba tyto tábory nejsou argumenty a názory druhé strany vůbec relevantní a podnětné a pouze „diskutují” mezi sebou, protože hádat se s druhou stranou přece „nemá smysl”. To je ale přece diskuse úplně k ničemu — pokud nebudeme přijímat nebo aspoň brát vážně názory především těch, co myslí jinak než my nebo mají jiný pohled, tak se k ničemu nedostaneme. Budeme si akorát vytvářet bubliny a tábory, kde se obklopíme sympatizanty a příznivci našich postojů, se kterými budeme „diskutovat” a vytvářet „demokracii”. Ostatní si pak budeme škatulkovat a rozřazovat , abychom se do nich dobře trefovali. Takhle vznikají „skupiny” jako pravdoláskaři, zemanovci, havloidé, babišovci, sluníčkáři nebo pražská kavárna. Zkusme názory ostatních nejen respektovat, ale také si z nich něco odnášet…